Zpravodajství

Vítězství přípravky ASK Slavia Praha očima trenérů Petra Šarapatky a Štěpána Pobudy

 Další aktuality    Redakce    17. června 2011  

Mají jasno v tom, kam má jejich přípravka směřovat, stavějí na osobní práci s rodiči dětí a u svých malých svěřenců se hlavně snaží vypěstovat lásku ke sportu. Navíc mají smysl pro humor. „Při takovém počtu dětí je přece možnost, že nevyhrajeme, dost malá, takže nás mrzí, že jsme nevyhráli už loni,“ vtipkují trenéři z vítězné přípravky letošního ročníku korespondenční soutěže a poukazují tímto výrokem i na další závažnou skutečnost. Prosíme, po přečtení tohoto rozhovoru, ihned nezvedejte telefon a nepřihlašujte hromadně své děti na Slávii, v současnosti to tam praská ve švech! Přečtěte si proč.

Jak jste se o vítězství v letošním ročníku korespondenční soutěže dozvěděli a kdo to věděl jako první?
Petr Šarapatka
: Přes vaše webovky, a pak jsem si to ještě ověřoval u Ivety Rudové. U nás s dětmi dělá 17 lidí, takže aby si někdo nevšiml... Kdo byl první, kdo to věděl? Štěpán byl první, volal mi to.
Štěpán Pobuda: Mně to ale telefonoval kolega Čepelák. Ten za nás posílal výsledky na svaz, takže se samozřejmě zajímal, jak to dopadlo.

První pocity?
Petr Šarapatka
: Měl jsem radost
Štěpán Pobuda
: No, vloni jsme byli zklamaní, že jsme nevyhráli. Vezměte si, při takovém počtu dětí- v každé věkové kategorii jsme u kluků i holek měli kolem dvaceti dětí- je to statisticky skoro nepravděpodobné nevyhrát!

Už jste to s dětmi oslavili?
Petr Šarapatka
: Ceny předáme jednotlivým trenérům, a protože děti, které soutěžily, nejsou z jedné skupiny, budou se svými trenéry oslavovat asi až na závěr školního roku. Proběhnou, počítám, tak čtyři oslavy.

Jak hodnotíte účast dětí na vyhlašování, které proběhlo v rámci odpoledního bloku Memoriálu Josefa Odložila? /v pondělí 13.6. pozn.red./
Štěpán Pobuda: Na vyhlašování přišly jen dvě děti, které zvítězily v individuálních kategoriích. Ovlivnila to plánovaná stávka, rodiče se báli jak to vlastně bude.
Petr Šarapatka: Všichni se báli, že bude stávka, některé děti byly na škole v přírodě. Nám by se líbilo, kdyby vyhlašování proběhlo třeba na nějakých veřejných závodech pro přípravky. Tohle bylo pro rodiče příliš náročné a některé děti jsou podle mě ještě opravdu hodně malé. Pod deset let je pro ně těžké se vůbec na takovémto závodu koncentrovat. To si pak užije tak ten jeden, který je vyhlašovaný.

Kolik dětí se od vás soutěže zúčastnilo?
Petr Šarapatka
: Myslím, že okolo 200, to je spíš spodní hranice... Pro upřesnění, já mám přípravku na starosti, ale tento rok ji předávám Štěpánovi. Začal jsem s ní v roce 97. Sám trénuju mladší žáky až dospělé.
Štěpán Pobuda: My máme přes 350 dětí, na soutěži byla asi třetinová absence, ale minimálně přes dvě stovky dětí si to zkusilo, každý měl šanci.

Jak jste soutěž pořádali při tak velkém počtu dětí?
Petr Šarapatka
: Bylo to rozdělené na čtyřikrát, aby se ten počet dětí zvládl, bylo to v pohodě.
Štěpán Pobuda
: Zorganizovali jsme to tak, že se jeden týden každý den soutěžilo, aby si to v rámci tréninku zvládly vyzkoušet všechny děti. Já jsem to postavil a poprosil jsem kolegy z mé tréninkové skupiny, aby to měřili. Děti si to pak se svými trenéry prošly.

Co děti nejvíce zaujalo?
Petr Šarapatka: V podstatě děti nejvíc bavila dráha, ten biatlonový model je dobrý.

Objevil se i názor, že byla příliš složitá.
Petr Šarapatka
: Nemyslím, chyby dělaly děti jen ze zbrklosti, jinak to bylo dobré.
Štěpán Pobuda
: Dráha byla nejzábavnější. Žádná penalizace za bourání překážek, děcka si to užívala. Pro ty menší je to zajímavé, chvíli jim trvá, než to oběhnou, procvičí se koordinace. Spíš to bylo těžko poměřitelné. Představte si: někdo běží jakoby rychle, udělá kolem toho haló a ve výsledku má pomalejší čas než někdo, kdo jakoby běžel pomaleji. To se dětem pak těžko vysvětluje. Nám by sedlo něco více měřitelnějšího, třeba hod medicinbalem je ideální. Já bych se ale zastavil u něčeho jiného. Dětem přišla nudná ta raketka, stavět to na tom, že minete... jedna holčička kvůli tomu skončila a mě i ji to mrzelo. A frekvence na žebříku? To trénujeme na každém druhém tréninku, takže zařazovat to do soutěže? Navíc, když děti mají jeden pokus a čekají ve frontě, je to rozvleklé.

Jak tedy hodnotíte letošní výběr disciplín?
Petr Šarapatka
: Mně to přijde pro úplně malé děti dobré, těžší to je u těch starších. Ale každopádně je dobré po dětech něco chtít, i když u těch starších by to mělo mít nějaké výstupy z hlediska jejich vývoje.

Jaké disciplíny byste, třeba pro příští ročník, navrhovali?
Petr Šarapatka
: Mě by se tam líbilo něco dynamičtějšího, nějaký měřený startík. Ze dřepu a měřených pak 5 metrů běhu. Muselo by se promyslet, jak by se to bodovalo a někdo by asi měl problém se sehnáním potřebných věcí.

Štěpán Pobuda: Ono je to těžké, u takhle malých dětí jsou už dva roky obrovský rozdíl. Malé by si mohly zkusit něco kolektivního v družstvech, ony mají velký prožitek z toho, když je to „hromadně“. Někdy ani nevědí, co a proč dělají, ale jsou roztomilé. Ty starší se zase rády porovnávají ihned a sedí jim něco přesně poměřitelného- skok do dálky, do výšky, určitě by se něco našlo.

Jak hodnotíte výkony dětí?
Petr Šarapatka
: Některé mě překvapily, jsou šikovnější, než vypadají.
Štěpán Pobuda
: I já jsem překvapený. Vyzdvihl bych výkon Verči Šťastné, která bodovala už při závodech na Václavském náměstí /závodění s Usainem Boltem 30. května, pozn.red./. Verča není z mé skupiny, ale vím, že je dobrá, atletika ji baví, baví ji závodit, prožívá všechno přirozeně. Je u nás asi čtyři roky a trenérka Andrea Sýkorová si ji nemůže vynachválit. Tomáš Pištěk je taky talent, je na svůj věk spíše menší, šikovný, je v ideální síle a výšce, přirozeně rychlý. Chtěl bych ale říci toto: že my za úspěch považujeme hlavně to, když se nám podaří dětem předat nadšení ke sportu, když u něho zůstanou. Plno dětí má medaile a pak v žácích skončí. To není naše filozofie. My chceme dobrý kolektiv, ne mistry světa, ale aktivní závodníky. Vezměte si, že z ročníku 88, tu máme jediného člověka, takže se musí jít jinou cestou.
Petr Šarapatka: Druhá věc, o kterou se u nás snažíme, je snaha komunikovat bezprostředně s rodiči dětí, být s nimi v kontaktu. Myslím, že se to vyplácí.

Co si z proběhlé soutěže odnášíte jako trenéři?
Štěpán Pobuda
: Tak viděl jsem, jak děti pracují pod tlake. Podívám se, jak fungují. Kdo potřebuje uklidnit, kdo naopak povzbudit. Byl jsem přítomen ve třech dnech u všech skupin, člověk je může opravovat, ale v zápalu boje to nemá moc smysl. Nemotivační bylo, že ten, kdo vyhrál v jednotlivém dni, se pak divil, že není první...

Jako cenu jste získali mimo jiné podepsanou knížku o Usainu Boltovi? Kdo si ji přečte první?
Petr Šarapatka
: Po pravdě, vznik pořadník mezi trenéry a je fakt, že všichni, jak ji vzali do ruky, hned hledali ten podpis.
Štěpán Pobuda: Já ji mám slíbenou od Verči Šťastné, která ji vyhrála na Václaváku. Z té akce máme i plakáty, diplomy, všechno to visí u nás na nástěnce a je to dobré kvůli rodičům, vidí, že se tu něco děje

Co byste svým dětem dali za vítězství, kdyby to mohlo být cokoliv...
Petr Šarapatka
: Já bych jim dal to, o co my se snažíme a nejde nám to- aby za dětmi na soustředění přijel někdo: olympijský vítěz, někdo top. Byl za námi Josef Prorok, pro ty menší děti to bylo těžké nějak zhodnotit, všichni jedou jen na to, kdo je první, nejlepší... ale ty starší už byly schopny se s ním bavit, ptát se ho na trénink.
Štěpán Pobuda
: Já určitě nějaký zážitek, něco hravého, vstup někam... to děti ocení, vytrhne je to z kontextu.

Co vzkazuje všem dětem, které se soutěže zúčastnily, tedy nejen těm, které vyhrály?
Petr Šarapatka
: Máme radost, že máte rádi atletiku! Myslím, že nejdůležitější je mít ten sport rád a to je i motto naší přípravky.
Štěpán Pobuda
: Ať sportují rády, ať je to baví.

Co říkáte na letošní počet zúčastněných dětí? Kolem 2700 a 55 klubů?
Petr Šarapatka: To mi přijde slušné, soutěž nemá až tak dlouhou tradici, je vidět, že je na čem stavět do budoucna.

Text: Pavla Pražáková
Foto: Lukáš Slavík