zpět na aktuality

Víceboj je disciplína, která má příběh

Jak byste dětem přiblížil svou disciplínu?

Věnuji se víceboji, konkrétně desetiboji a sedmiboji. V obou případech se jedná o dvoudenní klání – sedmiboj se odehrává v hale, zatím co desetiboj je venkovní záležitostí. Během zmíněných dvou dnů musí závodník ukázat, jak daleko umí házet, jak daleko a vysoko umí skákat a jak rychle umí běhat. Za každý jeho výkon je následně ohodnocen, a to body, které se po každé disciplíně sčítají.

Všechny disciplíny se nějak vyvíjejí, kam směřuje víceboj?
Víceboj v dnešní době směřuje spíš ke sprintům a skokům. Když se podívám na výkony světové špičky na přelomu 2. tisíciletí, tak vidím úžasné čísla ve vrhačských disciplínách. Dnes se například skáče výše o tyči, ale takový disk zůstává zase hodně pozadu.

Co vás na víceboji nejvíce překvapilo, když jste se mu začal věnovat?
Asi to, že je člověk schopen ho zvládnout celý s neuvěřitelnými výkony a to i za nelehkých podmínek. V prvním dni například podá maximální výkon v běhu na 400 metrů v osm hodin večer a druhý den dokáže zaběhnout překážky v osobním rekordu v deset ráno.

A závěrečných 1500 metrů dá asi pořádně zabrat.
Ano, je to má nejméně oblíbená disciplína. Myslím si, že mnoho desetibojařů to má podobně. Všechny ostatní disciplíny jsou přeci jen zábavnější, alespoň pro mě, a závodník při nich moc netrpí. Jedině o 400 metrech by se to dalo říct, ale to není ani minuta a člověk je v cíli, takže tam se mi pocit trápení nedostaví v tak velké míře.

S čím během klání nejvíce bojujete?
Se svou psychikou. Většinou mě napadají ty největší nesmysly, jako například, že někde nezaložím nebo že někde podám mnohem horší výkon, než na který v tu chvíli mám. Ale většinou se mi podaří nějakým způsobem to ustát.

Máte něco, co 'zaručeně pomůže', třeba talisman?
Párkrát už jsem nějaký talisman zkoušel, ale vždy přišla chvíle, kdy jsem se svým výkonem nebyl spokojený a ztratil v něj důvěru. Takže ve výsledku žádný nemám.

Představíte nám svého trenéra?
Trénuji u Pavla Svobody, mého prvního trenéra, který mě vlastně 'objevil'. Můj trenér má stejné příjmení jako český rekordman a mistr Evropy nad překážkami a zajímavé určitě je, že objevil i právě jeho. Od 14ti do 19ti let jsme trénovali v Třebíči a od podzimu trénujeme na stadionu Olympu Praha, kde mě atleticky zabezpečuje Centrum Sportu Ministerstva Vnitra. Stadion se nachází ve Stromovce, přičemž velice oceňuji dobrou možnost regenerace.

Jak se v tréninku vlastně zohledňuje, že musíte umět tolik disciplín?
Především tak, že máme pocit, že nic nestíháme. Tréninky jsou velmi pestré, trvají okolo dvou, ale někdy i tří hodin. Většinou se věnujeme běhání, házení a skákání. Jako desetibojař trénuji hodně rychlost a často i rychlostní vytrvalost, která je v desetiboji také velmi důležitá. Odrazy jsou dobré pro všechny disciplíny kvůli dynamice. Ve vrzích je zase potřeba se takzvaně vyházet, aby měl člověk určitou jistotu.

Pro děti je důležitá jejich parta v jejich přípravce. Jak je to s kamarádstvím, když se ale sportu začnete věnovat na vrcholové úrovni?
Moje tréninková parta je spíše duo- já a Honza Doležal. V areálu CSMV se nás však potkává hodně atletů a chodíme spolu například do sauny. Kdysi v Třebíči byla výborná parta, ale moc lidí tam u atletiky bohužel nevydrželo. Jinak si ale myslím, že v určitém věku je parta důležitá hned z několika důvodů. Hec na tréninku je prospěšný. Druhá věc je atmosféra, prostě vás to s kamarády víc baví. Troufl bych si i říct, že moji kamarádi z atletiky tvoří tak 90 procent všech mých přátel.

Zbude vám vůbec nějaký čas třeba na koníčky?
Já jsem neustále hyperaktivní. Když je po sezoně, nebo je přípravné období, stíhám několikrát do měsíce jít na kolečkové brusle, zahrát si tenis, basketbal, nohejbal či badminton. Jsem taky velký kutil. Na ubytovně v Praze jsem si vybavil celý pokoj nábytkem, ale taky akvárky či kaktusy. Velice rád také relaxuju, to je důležitý zdroj načerpání energie.

Stíháte při tak nabitém programu studovat?
Momentálně nestuduji, samozřejmě jsem o nějakých školách uvažoval. Důvod je jasný, není moc času a nechci atletice ublížit. Uvažuju ale o tom, že bych si třeba vedl nějaký malý obchůdek na internetu a věnoval se jemu.

Jste ze sportovní rodiny?
Ze sportovní rodiny nejsem, ale asi to tak nějak ve mně je. Hned na prvním stupni základní škole jsme si doslova vynutil několik kroužků, že jsem to ani nemohl stíhat. Vždycky jsem prahl po úspěších, chtěl jsem jezdit na závody a sbírat medaile.

Na závody jste jezdil ze začátku s rodiči?
Protože jsem se atletice začal věnovat až v posledních dvou ročnících základní školy, byl jsem už docela samostatný. Vždycky mě bavilo zvládat věci bez pomoci druhých. Na závody jsem jezdil sám nebo s trenérem, podle důležitosti. Před atletikou jsem hrál fotbal za dědinu, kde mám babičku, takže nějaké hlídání malého sportovce odnesla spíše ona.

Před atletikou jste se tedy věnoval jiným sportům. Proč zvítězila nakonec právě ona?
Dělal jsem fotbal, dokonce jsem koketoval i s baseballem. Atletika vyhrála díky oceněním za výkony. To mi třeba ve fotbale chybělo. Atletika mě zaujala ve škole. Chodil jsem do základní školy Benešova v Třebíči, kde byla rozšířená výuka tělovýchovy se zaměřením právě na atletiku. Já však chodil do jazykové třídy, ale mohl jsem se účastnit například velikonočních nebo vánočních soutěží. Získal jsem na nich medaile a touhu vybojovat další.

Setkal jste se s nějakým učitelem tělocviku, který by vás pro sport nadchl?
Hned s několika právě u nás ve škole. Každý z nich atletiku prožíval s dětmi. Snažil se je koučovat a pomoci, jak mohl. I můj trenér byl tělocvikář a objevil touto cestou už několik atletických talentů. V podstatě se totiž dá říct, že celý oddíl v Třebíči je veden tělocvikáři ze ZŠ Benešova.

Atletika by se na vybraných školách v republice měla dětem přiblížit i díky novému projektu Atletika pro děti do škol. Co si myslíte o této myšlence?
Je dobré, dostat atletiku do povědomí dětí. Nikoho bych ale do atletiky nechtěl přemlouvat. Každý si musí vybrat sám, který sport ho baví a cítí se v něm dobře. Překážkou někde určitě může být špatné sportovní vybavení, ale vidím posun. Nakupují se třeba raketky a překážky a je jasné, že atraktivně podaná atletika může děti chytit.

Proč myslíte, že by se děti ať už ve škole nebo v klubech měly atletice věnovat?
Aby děti jakoukoliv formou sportovaly, je určitě nezbytné. Dnešní životní styl bohužel nabírá směr k počítačům, ale věřím, že se každý si určitě dokáže najít sport pro něj vhodný a zábavný. Je to důležité jak pro zdraví, tak pro komunikaci s vrstevníky.

Co přejete projektu Atletika pro děti, který se právě o toto snaží?
Aby se mu dařilo plnit svá očekávání, předsevzetí a děti z něj měly radost a třeba se atletice začaly naplno věnovat.

Co z vašeho pohledu čas strávený s atletikou může dětem dát do života?
Sport je určitě naučí věřit v sebe samotného, nebudou se podceňovat. Budou fyzicky zdatní a zdraví. Mně osobně dal sport velké množství dobrých přátel, s kterými můžu sdílet své sportovní i nesportovní radosti. Určitě bych zmínil i to, že se v klubu děti dostanou do kontaktu s širokým spektrem věkových kategorií. Naučí se s nimi bavit, vycházet, respektovat je, inspirovat se jimi.

Co vás čeká v nejbližší době?
Za chviličku už začnou rozehřívací závody po České republice. Na konci května bych se měl představit na meetingu v Götzisu. O 14 dní později nejspíše v Kladně. Vrcholy sezony jsou ME do 23 let v Tallinu a MS dospělých v Pekingu.

A plány do budoucna?
Důležité je zdraví, od toho se pak odvíjí výkony a ambice.Letos bych chtěl určitým způsobem navázat na minulý rok a chtěl bych předvést solidní výkon na seniorském MS. Příští rok vyhlížím účast na OH v Riu.

Děkujeme

Foto: převzato z https://www.facebook.com/jirka.j.sykora?fref=ts

Generální partner projektu Pohybová gramotnost

Officiální partneři

Projekt vznikl za podpory