Kvitujeme baby-friendly Tábor
Na různých závodech, které absolvujeme ve složení dva dospělí a čtyři kluci ve věku dva až devět let, jsme posbírali už celou řadu zkušeností, co všechno se dá očekávat. Například: děti na závody smějí pouze jako páci na tribunu. Pěknou, betonovou. Nebo- v okolí je pouze vilová čtvrť či hluboká rokle. Ve vilové čtvrti nám tenkrát pomohli nafouknout kolečko od kočárku, dali nám šťávu a podebatovali se mnou o secesní architektuře. V rokli si děti vlezly do potoka a ostatní procházející matky je pak svým dětem dávaly za špatný příklad nevhodného chování v přírodě. Tak jsme rádi, že to jde i jinak.
Do Tábora jsme se vydali v neděli, částečně pracovně a navíc program pro děti vypadal lákavě. Sedmiletý Andrej si už doma vyrobil transparent hlásající nekompromisně: MICHAL! A protože je Andrej i fotbalista a má tah na bránu, tak asi čtvrt hodiny po našem příjezdu na místo už byl skutečně na pódiu a užíval si dovádění se svým obpovaným komikem. Vehementně hlásícího se chlapečka ve žlutém triku Atletiky pro děti nemohl ani lehce popletený vynálezce z Kouzelné školky prostě přehlédnout. Za svou snahu dostal Andrej od Michala párek v rohlíku vyrobený z barevných lepicích pásek, který- zcela v duchu kreativity svého tvůrce- po chvíli zrecykloval na medaili. Skvěle se bavily všechny děti a i ti dospěláci, co odhodili potřebu dávat najevo, že show pro děti není zas až tak žádné umění. Podepsaná kartička a fotka s „fakt tím Michalem z kouzelné školy“ děcka úplně dostala.
Děti si v zázemí akce, u plaveckého stadionu, mohly vyzkoušet i atletický víceboj, ale protože se kolem projektu všelijak ochomýtají, tak je spíš zaujalo zajímavé rozestavění stanovišť na terasách. Kolem se ale sportovalo o sto šest, koukalo se na to pěkně, trochu jsme se asi zakoukali, protože jsme se nemohli těch našich klučíků dopočítat. Chyběl náš školkáček Ivánek. Naštěstí se hned ozývá hlášení: „Maminka nebo tatínek dvouletého Bořka, ať se dostaví do stanu Atletiky pro děti.“ No, ztratil se nám sice Ivánek, ale nějaké dítě se i našlo… Je to samozřejmě ten náš lehce patlající filuta, na logopedii jsme už přihlášení, budeme to tam moci dát k dobru.
No a je čas se jít podívat na velkou atletiku a tedy ozkoušet fanzónu. Nejdříve testujeme, i lehce z pracovních důvodů, fanouškovský fotokoutek. Fandítka vyrobená dětmi z místní přípravky jsou opravdu vtipná, jen by se do toho focení mohl ten náš skoro-puberťák Alex trochu obout a netvářit se tak blahosklonně. Když o pár dní později vidím ty super fotky, tak trochu lituju, že jsem se taky neodvázala a nepořídila nám prima společný obrázek. Horko před bouřkou zaháníme u občerstvení, naštěstí to odsýpá. Tatínek se nám už zcela ponořil do sledování atletiky, velcí kluci si ještě odskočí na autogramiádu Masláka a nadšeně pak ukazují svůj další úlovek do sbírky autogram. Ještě pořídit nějaké pracovní foto a pak už jen tak bloumáme. Ivoš- Bořek se upíchl před stánkem České spořitelny a závěr svého pobytu strávil ve velkých polštářích, které tam byly rozesety a spokojeně si cucal paleček. Nejmladší Eriček se upíchl na hromadě zásobního písku do doskočiště a vesele tam s ostatními batolátky hrabal. Zde byli odloženi i někteří tatínci, kteří ale od zmíněné hromady neviděli na ovál a byli proto trochu nevrlí. Takže hromada písku, která by byla promyšleně umístěná na trase: rodiče- písek s batolaty- atleti, by mohla být příštím rozšířením doprovodného programu.
Po dlouhé době jsem si nějaké závody opravdu užila. Já osobně jsem stěžejní zážitky měla dva. Hned po příjezdu jsme procházeli s dětmi kolem jednoho z atletů, který si nesl asi právě vyfasovaný pytel s nápisem MČR Tábor. Děckám se taška děsně líbila a hlasitě tento svůj poznatek komentovala. Panu atletovi moc děkuji- vytáhl z pytle své startovní číslo a jiné nezbytnosti a klukům pytel spolu s přívěškem dal. My jsme mu popřáli hodně štěstí na závodech. V tašce se teď střídají kopačky s věcmi na atletiku a Andrej svou "závodní tašku" hrdě.
A druhý moment: chvíli jsem se bavila s kloučkem, jehož fotku jsem den před tím dávala k nám na web do článku o malých fanoušcích a na kterého jsem náhodou narazila ve fan-zóně. „Jé ty máš to triko, co jsi vyráběl, na sobě, že jo!“ Nesmělé přitakání a pak: „Já atletiku dělám a dneska… fandím!“ No a o zrodu nejen nových atletů, ale i fanoušků to přece celé je, že.
Fotografie malých fanoušků naleznte ve fotogalerii ZDE.
